„Hudba musí být uznána jako prostředek … sociálního rozvoje v nejvyšším smyslu, protože se přenáší nejvyšší hodnoty -. Solidarity, harmonie, vzájemného soucitu a má schopnost spojit celou komunitu a vyjádřit vznešené pocity . “ José Antonio Abreu
Hudba Johanna Sebastiana Bacha je dnes známa v povědomí celého světa od Evropy až po Orient. Nejspíš sám tento veliký autor netušil, jak mimořádnému významu se jeho hudbě v budoucnosti dostane. Svět za uplynulých 300 let prošel velkými změnami i velkým vývojem. Dnes stojíme na křižovatce tzv. globalizace a díky internetu, komunikačním technikám a mediím vůbec je skoro celý svět dnes dostupný. Avšak kvantita všeho a spěch, ve kterém se tento proces odehrává, má bohužel za následek značnou povrchnost a nedůslednost. Tyto atributy komunikační globalizace nejsou tolik na škodu ve věcech konzumních, ale jsou zcela zhoubná v hodnotách duchovních. Kultura, školství, věda. Tři oblasti, vzájemně se prostupující. Nikoli náhodou je kultura jmenovaná na prvním místě. Nejednou již zkušenost moudrých potvrdila, že pozornost, věnovaná oblasti kultury a tedy i oblasti umění, má mimořádně pozitivní vliv na mentální rozvoj osobnosti. Má vliv na další rozvoj vědy a techniky, a to zejména v etickém rozměru. A významným momentem je při překračování horizontů vědění i schopnost využít lidskou fantazii a spontánní tvořivosti, tak vlastní právě umění.
V díle „Umění fugy“ J. S. Bacha se např. prolíná svět geniální vědecké a matematické důslednosti, spolu s doslova vesmírně nekonečnou tvůrčí fantazií a emocionální citlivostí. U tohoto velikého tvůrce se naprosto nedá říci, zda některá rovina v jeho tvorbě převládá, či je nadřazována druhé. Mohli bychom konstatovat, že genialita Bachova díla a celé jeho tvorby, je důkazem ideální tvůrčí rovnováhy. A právě rovnováha hodnot zaručuje stabilitu a z ní vyplývající trvalost.
Bachova hudba se hraje na úrovni všech školských skupin. Počínaje stupněm základním, tedy elementárním, a konče stupněm nejvyšším, akademickým. Právě z hlediska výše uvedených faktů, se zde jako lidstvo dopouštíme jedné závažné chyby. Používajíce Bachovu hudbu k didaktickým účelům, k nimž byla autorem v podstatě určena, přehlížíme a tak zanedbáváme to, co je v didaktice jako v principu základní podstatou – vyváženou posloupnost a zároveň živé tvůrčí uchopení bez jakýchkoli dogmatických návyků. Proto již řadu let -zhruba od začátku 20. století – Bachova hudba neplní v našem hudebně výchovném procesu svůj pravý úkol: učení základů harmonie a kontrapunktu, formy a individuální kreativity. Tím je míněna emocionální a prostorová orientace v hudbě. Na těchto základech totiž téměř všichni velcí skladatelé v uplynulých zhruba 250ti letech, počínaje Bachovými syny a konče například Stravinským nebo Šostakovičem, rozvíjeli své schopnosti a své umění. Ještě dnes slyšíme a bohužel ne zřídka, výzvy pedagogů k žákům a studentům: „vyber si nějakou etudu nebo Bacha!“ Ano, Bachova hudba obsahuje také prvky, které techniku klávesové hry, ale i techniku hry na ostatní nástroje výrazně stimulují. Ale jak dobře známe z Bachova života a jeho přístupu k pedagogické praxi, hudebnost jako takovou, fantazii a tvořivý přístup ke hře Bach výrazně nadřazoval před technikou. Technika hry byla pouze p r o s t ř e d k e m k vyjádření toho podstatného – hudebního krásna. Hodnota, kterou v dnešní době, často až oslňující technika zahání do kouta hudebního projevu.
Předkládáme Vám cíleně vypracovaný projekt seminářů a tvůrčích dílen, kde se všichni zájemci, především pedagogové spolu se svými žáky a studenty mohou seznamovat s touto problematikou a věnovat se návratu k těm tvůrčím principům, které měl Bach při své tvorbě především na mysli a na srdci!
Základní rozdělení v bodech:
- J. S. Bach, jako alfa a omega hudební výchovy a základy didaktiky jeho tvorby,
- barokní tvůrčí techniky a způsoby jejich aplikace,
- práce s notovými materiály – s Urtexty, otázky transkripcí, jejich interpretace i vytváření,
- hudební nástroj, jako tlumočník správné interpretace – od cembala a Hammerklavieru k modernímu klavíru,
- Interpretační a tvůrčí dílny ve všech výše zmíněných oblastech.
ZÁVĚREM: Zamýšlel-li jsem se nad tím, jakou cestu ve snaze o nápravu věcí lidských zvolit, jak navracet citlivost, lásku a hloubku do lidských srdcí a tím napomáhat k opětnému získávání stability a důvěry mezi lidmi, dospěl jsem k závěru, že je to právě hudba a především krásná hudba. Taková je pro tento cíl tím nejvhodnějším prostředkem. Nevyčerpatelnou studnicí, pramenem, řekou, veletokem, je právě hudba Johanna Sebastiana Bacha. Proto také jako „Ariadnina nit“ protíná a zároveň propojuje evropskou hudební kulturu po staletí a ukazuje nám i dnes správnou cestu jak jít dál. Jen je třeba ji následovat.
PETR Š E F L